Jistě nejsem jediný z nás, kdo měl a má své záliby. Jistě i vy jste měli a máte své koníčky. Někdo takové a jiný onaké, ale máme je. Protože kdyby jich nebylo, byli bychom v životě o leccos ochuzení.
A čemu jsem se někdy v životě věnoval já?
Pochopitelně jsem jako spousta dětí z mé generace sbíral v dětství poštovní známky. V té době, takzvaně za poměrně hlubokého minula, to byla činnost, která byla všeobecně tolerovaná a snad i podporovaná, neexistovaly ještě e-maily, a tak se lepily známky na dopisy a pohlednice a bylo relativně snadné je získávat, a když měl člověk kamarády v cizině nebo obětoval nějakou korunu, mohl si je i koupit třeba v obálce v papírnictví.
Stejně tak jsem sbíral i mince. To už bylo pochopitelně složitější, protože se člověk dostal do ciziny málokdy, a když už, tak jen do té spřátelené, a k cizím penězům se tak nedostávalo snadno, o nějakých historičtějších už ani nemluvě. Ale přesto se sehnaly nějaké ty drobné třeba z Polska, NDR nebo Sovětského svazu. A když mi pak kamarádka z Rakouska poslala pětišilinkovou minci v dopise, který cenzoři neotevřeli, byl jsem na vrcholu blaha. Ale nejen sběratelstvím se dá ukrátit volný čas. A tak jsem se na několik let stal i malým rybářem, pochopitelně rovněž s malými úlovky.
Ale když dítě chytí i malou čudlu, změní se tato v jeho očích v ohromnou rybu, která je důvodem k pýše. Za koníčka bylo možné považovat i sbírání hub v okolních lesích, i práce na zahrádce u domu. Což byly úspěšné činnosti, na rozdíl od vynalézání, kdy se mi utopila vlastnoručně vyrobená ponorka, kterou jsem hodlal měřit tlak vody u dna místního potoka, a stejně neslavně to dopadlo i s travní sekačkou ze starého motoru od ždímačky. Něco z mých hobby se prostě dařilo, něco ne. Ale to je jedno. Hlavní je, že jsem dělal něco, co mě bavilo. A přeji vám, abyste se mohli podobně skvěle bavit i vy.
